Nezávislá výstava autorských fotografií
Anna Bella Betts (1978)
Anna Betts je Češka jako poleno s britským přívlastkem a minulostí světoběžnice. Narodila se do spořádané rodiny chemika a učitelky mateřské školy. Za její kočovnické sklony lze zřejmě vinit prapředky pocházející odněkud z oblasti Maďarska, ale to by byly jen spekulace.
Nejhlubší stopy v srdci jí zanechal několikaletý pobyt na milovaném Novém Zélandu a v Austrálii, dále pak také vůně a chaos Indie a Srí Lanky a mnoho dalších destinací s exotickou příchutí. Na dobu 9 let se usídlila v Kambodže a odtud prozkoumávala jihovýchodní Asii. Když se jí zeptáte, proč zrovna tam, pokrčí rameny. Tak nějak to vyplynulo z tehdejší situace. Ačkoliv tedy nemluvíme o lásce na první pohled, je jasné, že i tyto stopy jsou v jejím srdci dost hluboké.
V Kambodže se naplno začala věnovat komerční fotografii hlavně díky tomu, že se pracovně pohybovala v cestovním ruchu. Mimo jiné vedla i fotografické kurzy a její volná tvorba pak figurovala například v National Geographic nebo Travel and Leisure a jinde. Osobní preference jsou pro abstrakt, texturu, hru světla a stínu, komické situace každodenního asijského života a zachycení krásna v obyčejných scénách, popřípadě hledání nových pohledů na otřelé náměty či místa. Zarputile odmítá závažná a kontroverzní témata razíce heslo, že není třeba přilévat oleje do ohně.
František Dostál (1938)
Pražský rodák poznal fotografický proces během studií na průmyslové škole. Jeho tělo ale pár let patřilo ještě lehké atletice. Přes nabídky se nenastoupil na dráhu profesionála, čehož vůbec nelituje. Od fotografů se poněkud liší tím, že se považuje za pouhého fotografujícího pro radost. Jeho spolupráce s tiskem a fotografie přijaté na víc jak tisícovce salonů po celém světě, byla příčinou všelijakých dohadů. Stál u zrodu tvůrčí skupiny MĚSTO, která dokumentárním zpracováním tématu, několikrát zvítězila na národní přehlídce. Má za sebou na dvacet publikací a další ilustroval. Jeho jméno lze najít na Wikipedii. V roce 2008 za svůj přínos fotografii byl oceněn ministerstvem kultury.
Jan Jirkovský (1973)
S fotografování jsem začal zhruba ve svých 27 letech. Po několikaletém navštěvování fotografických výstav nastal okamžik kdy mě to čím dál tím víc táhlo to zkusit také. Můj první fotoaparát byla stařičká EXA s plátěnou závěrkou přes kterou pronikalo dírkama parazitní světlo. Je jasné že tak moje první obrázky nestály za moc. Ani tento počáteční nezdar mě však neodradil a postupně jsem fotografování propadnul.
Prakticky od svého začátku jsem začal navštěvovat fotoklub 1. ČKFA Nekázanka který mi hodně pomohl se ve fotografii zorientovat. Po klasické začátečnické nerozhodnosti kdy jsem fotil takřka všechno mě to začalo čím dál víc táhnout k městské krajině a různým zákoutím. Postupně se ve mě ale čím dál víc začala probouzet touha mít na fotografiích život. Před několika lety jsem se tedy začal věnovat výhradně reportážím, dokumentu a pouliční fotografii.
V součastné době pracuji hned na několika dlouhodobých projektech se sociálním změřením. Fotografuji běžný život lidí v sociálním centru Tloskov, canis terapii v domově pro seniory v Neratovicích, rugby handicapovaných na vozících ale i třeba Pražské otužilce.
Na živé fotografii mě ze všeho nejvíc baví to že je to pro mě taková kronika doby.
https://www.instagram.com/janjirkovsky
Ladislav Sitenský (1919 - 2009)
Fotografovat začal v červnu 1933, od roku 1935 své fotografie publikoval. Po maturitě na reálném gymnáziu studoval architekturu na ČVUT a ve francouzském ústavu E. Denise v Praze. V roce 1939 odešel z okupovaného Československa, aby zahájil stipendium v Paříži.
Po vyhlášení války se přihlásil do čs. zahraniční armády. Po obsazení Francie roku 1940 sloužil v Anglii nejprve jako příslušník pozemního personálu 312. čs. stíhací perutě, později na Inspektorátu čs. letectva v Londýně. Fotografoval čs. letce RAF, dokumentoval boje čs. obrněné brigády u Dunkerque roku 1945, odkud si 4. dubna odskočil do katedrály v Lille na svatbu s Paulette Bosch. 8. května byl zpět v Anglii, aby zachytil Victory Day v Londýně. Téhož roku se 15. srpna vrátil do vlasti v hodnosti nadporučíka. Byl vyznamenán Čs. válečným křížem 1939-1945 a dalšími jedenácti československými, britskými a francouzskými vyznamenáními.
Po válce nastoupil do fotooddělení generálního štábu, roku 1946 byl demobilizován a začal pracovat jako fotograf na volné noze. Jeho fotografický záběr byl velmi široký – od Prahy stověžaté, přes krásu přírody a hor po portréty. V roce 1958 získal Zlatou medaili za soubor fotografií na Světové výstavě v Bruselu.
Během svého života vystřídal celkem 65 fotoaparátů (z toho 4 prototypy zkonstruované podle jeho představ) a 80 přídavných objektivů. Nafotografoval s nimi kolem půl milionu snímků.
Ladislav Sitenský publikoval své fotografie v časopisech, vydal 15 samostatných knih a v desítkách dalších byly jeho fotografie zastoupeny, bylo mu uspořádáno mnoho výstav s válečnou i další tématikou v Česku i v zahraničí.
V roce 1997 byl povýšen do hodnosti plukovníka letectva v.v.
V roce 2007 ho prezident ČR vyznamenal Medailí za zásluhy o stát v oblasti kultury a umění.
Petra Skoupilová (1944)
Je především fotografkou módy, jíž se věnuje přibližně od roku 1975, kdy začala fotografovat tzv. Bertramky, výstavy děl mladých výtvarných umělců. V té době existoval pouze jediný módní časopis Žena a móda a přehlídky individuální tvorby mladých návrhářek byly jakousi módou v undergroundu a měly v této sféře velký vliv. V Ženě a módě a dalších časopisech (MÓDA, Praktická žena, Vlasta, Mladý svět) se její fotografie, představující tvorbu módních salonů (Styl, Eva aj.), objevovaly přímo na titulních stranách. V 70. a 80. letech spoluzakládala v Čechách žánr fotografie módy. Zároveň se tím vlastně podílela na vzestupu zájmu o tělo – oděné i nahé (soubor „Matky a dcery“ z let 1974-1994). „Oblečením tělo dostává dimenzi historickou. Podle nalíčení a účesu modelky, klobouku, pláště nebo šperku poznáváme dobu, v které fotograf a jeho model žili, připomínáme si vkus a módu určité doby, pocity její společnosti.“ (H. Jarošová, 2010)
Alena Vykulilová (1953)
Ke vzniku výmluvného souboru z nemocničního prostředí A. Vykulilové napomohla vlastní hospitalizace. Jako členka skupiny OČI se zaměřila na sociální dokument. Atmosféru nemocničního prostředí neopustila ani později. Absolvovala tzv. školičku u prof. J. Šmoka na FAMU a rovněž kurzy v pražském Planetáriu (prof. Skopec, prof. Schlemmer, Z. Virt aj.) Později se stala členkou snad jediné ženské skupiny na světě FEMINA. Fotograf a novinář V. Jírů A. Vykulilovou vždy akceptoval na svých výstavách na Staroměstské radnici pod názvem Ženy s kamerou.
Kurátor Výstavy: TOMÁŠ PAULUS (1983)
Zájem o klasickou černobílou fotografii ve mě kdysi vyvolala stará "dvojoká" zrcadlovka Flexaret V, vyrobená českou firmou Meopta, která se ukrývala v rohu naší půdy po dlouhá léta bez povšimnutí. Jednoho dne během vyklízení starých krámů (znáte to jistě každý) jsem se nad tímto kouskem smiloval a okamžitě mě napadlo, zda budu schopen uvést tento stroj do provozu, ba dokonce zvládnu-li naučit se s tímto kouskem fotografovat. První fotografie na sebe nedaly dlouho čekat, avšak brzy jsem si uvědomil, že skutečný výraz dostane váš pohled z objektivu až v momentě, kdy celý proces vyvolání je uskutečněn vámi a ručně bez asistence strojového zpracování fotolabů. Za nejdůležitější krůček tedy považuji navázání spolupráce s atelierem Fotorenesance, kde pod dohledem Karla Koutského jsem získal potřebné zkušenosti pro vybudování vlastní temné komory a začal jsem tedy vyvolávat vlastnoručně.
V současné době se nejčastěji věnuji volné tvorbě, která pro mě představuje svobodu projevu a zároveň prostředek k zachycení obrazů z různých cest po celém světě. Zároveň jako doplněk ke svému koníčku nabízím řemeslo zpracování černobílé fotografie pro účely svatebních obřadů či ateliérových fotografií dle přání zákazníka. Veškeré fotografie včetně procesu vyvolání negativu, zpracovávám pouze ručně, přičemž materiál je pořízený středoformátovými fotoaparáty, což zaručuje i velkou míru detailu oproti klasickým kinofilmům.
